Arrieta
14. 3. 2007
Arrieta
Chodívala ulicí kolem mého domu a pokaždé se mi podívala do oken. Nemohla mě přes zatažené žaluzie vidět, ale věděla, kde bydlím. Pozoroval jsem ji každý den, miloval ji. Občas ji potkal i na ulici, ale nezahlédla mne a já neměl odvahu za ní přijít a oslovit ji. Byla chladná temná noc a zrovna úplněk. Vyhlédl jsem z okna a můj pohled ihned padl na ni. Seděla na obrubníku a s vlasy přes obličej plakala. Poznal jsem ji. Začalo prudce pršet a byla celá promoklá. Rychle jsem vyběhl ven a klekl si vedle ní. Pohladil ji po vlasech. Zvedla hlavu a otočila se na mně. V měsíčním svitu se zaleskly její zuby. Couvnul jsem. Příšerně smutně se na mně podívala a znovu se hlasitě rozvzlikala. Pokaždé, když jsem ji viděl, měla zavřená ústa a teď jsem uviděl její třícentimetrové tesáky. Bolelo mě srdce, ale donutil jsem se ze sebe vypravit: "Proč pláčeš?" Hlasitě polkla. "Všichni se mě bojí, nenávidí mě a odsuzují… Nemůžu za to, jaká jsem!" "Já vím…" Konejšil jsem ji. Už jsem byl i já úplně mokrý. Vzal jsem ji bez zeptání do náruče, odnesl k sobě do bytu a položil na postel. "Jsem Lauri…" "Já vím." Přiložila mi prst k ústům a nenechala mě doříct větu. Pak jsem se ale zeptal na její jméno, protože se k představení nějak neměla. "Arietta." Poprvé jsem uslyšel to nádherné a smyslné jméno, které nikdy nezapomenu. Převlékl jsem se do suchého. Sundala si mokrou košili a já na jejích zádech uviděl zajímavého, nepopsatelného. Zaregistrovala můj pohled. Sklopila hlavu, na chvíli zavřela oči a pak roztáhla obrovská kožnatá křídla. Málem jsem sebou praštil o zem. Otevřel jsem pusu, ale jen vydechl. Nedokázal jsem nic říct. "Jsem poloupírka a teď počítám, že mě vyhodíš a budeš nenávidět jako všichni." "Ne, nikdy bych tě nevyhodil." "Vážně? Díky." Znatelně ji to překvapilo. Složila křídla a přes spodní prádlo si oblékla jen mé staré černé tričko, které jsem jí nabídl. Vypadala nádherně. Stoupla si k oknu a koukala se ven jen tak do dálky. "Dáš si kafe nebo čaj?" "Kafe, dík." Řekla a po chvíli si ode mne vzala hrnek. Byla celá prokřehlá. "Neměla by ses jí ohřát do postele? Nechci tě někam nalákat. Půjdu si lehnout vedle." "To nemusíš. Věřím ti." Lehla si na kraj postele a přikryla se. Chvíli jsem váhal, ale pak si lehl vedle ní. Mírně se pousmála. Konečně jsem si uvědomil, co mě dřív na jejím obličeji, když jsem neviděl zuby, tak fascinovalo. Neměla v očích bělmo. Měla je celé černé, jako pták, jako vrána. Teď se jimi dívala upřímné do těch mých. Vzrušovala mě a to hodně. Přiklonil jsem se k ní a začal ji líbat. Chvíli mi to normálně oplácela, ale pak mi špičkami zubů propíchla kůži na vnitřní straně rtu. Nečekal jsem to a sykl. Odtáhla se. "Promiň. Nevěděla jsem, že to bude bolet. Nechtěla jsem ti ublížit." Objal jsem ji. "Pokračuj." Líbala mě dál a přitom jazykem postupně slizovala moji krev. Tím dostalo obyčejné lidské líbání jiný rozměr. Začal jsem nás svlékat. Trochu se pozastavila. "Pokračuj, tak pokračuj!" Zaprosil jsem a ona mě tedy líbala dál. Neváhal jsem a začal se s ní milovat. Přejela mi svými černými nehty, lépe řečeno drápy, po tváři a zanechala tam pět červených rýh. Ústa mi přitiskla ke krku, ale místo aby sála kůži, kousla mě. Ostré zuby projely lehce mou jemnou kůží. Nechala je ve mně a začala nasávat. Zasténal jsem. Sála a já cítil stékající krev. Pocítil jsem nejvyšší možné lidské vzrušení a ona též. Prudce roztáhla svá křídla a nuceně se odtrhla od krku. Zavřela oči. Byla to scéna jako z hororového filmu. Miloval jsem ji, ale vůbec neznal. Bál jsem se, hodně jsem se bál. Pak oči otevřela a podívala se na mně tak upřímně jako předtím. Olízla mi tvář. Usmál jsem se spokojeností a pocit strachu pomalu mizel. Pak se ale vzpamatovala a podívala se na všechny mé rány. "Ublížila jsem ti. Můžeš vykrvácet. Neměla jsem se s tebou milovat. Mohla jsem tě i zabít. Nejsi upír…" "Jsem rád, že jsme to udělali. Nikdy jsem nic krásnějšího nezažil." "Právě. Na člověka je to moc silný prožitek. Tohle byl jenom začátek. Kdybys mě nechal zajít moc daleko, nepřežil bys." Mlčel jsem. Bylo už pozdě a nakonec jsme usnuli. Ráno jsem se probudil brzy, objímala mě a spokojeně se usmívala. Byla roztomilá. Asi po půl hodině se probudila i Arietta, pohladil jsem ji po zádech a políbil. Usmála se a vstala. Oblékla si své suché věci a vrátila se ke mně. "Budu muset jít…" "Kam?" "Prostě někam. Nemůžu tu zůstat. Někdy se vrátím, neboj." Dodala, když jsem se na ní smutně podíval. Pak spěšně odešla a přiklaply se za ní dveře. Došel jsem k zrcadlu a podíval se na všechny rány. Zatím se mi na nich udělaly strupy. Vzal jsem si i přes horké počasí rolák a šel do nahrávacího studia. Stejně jsem tam už měl být. "Nazdar Lauri. Co se ti proboha stalo?" Přivítali mě kamarádi. Vypadal jsem, jako kdybych se popral s divokým zvířetem a nebylo to daleko do pravdy. "Nic" Odvětil jsme stroze. Vypadalo to, že mě už nechají na pokoji, ale asi po pěti minutách mi kámoš ztrhl z krku rolák, aby viděl, proč ho mám. Couvl. "Lauri? Co se ti stalo?" "Tak zaprvé: Nehodlám vám to tu vyprávět a zadruhé: Byste mi stejně nevěřili!" "Ne, řekni nám to!" "Spal jsem s poloupírkou!!! Spokojeni?" "Poloupírkou?" Zeptali se opatrně. "Jo, říkal jsme, že mi nebudete věřit." "Ale já ti věřím, ale nemohl bys nám ji ukázat?" "Nevím. Ráno odešla a slíbila, že se vrátí." "Aha." Když jsme dotrénovali, vyšel jsem před budovu. Na druhém chodníku stála, poznal jsme ji i zezadu. "Arietto?!" Otočila se. Pak mlčky s chladnou tváří přešla ulici. Objala mě a zašeptala: "Ahoj. Nemůžeme jít dovnitř?" "Jasně. A chtěli by tě vidět moji kamarádi, nevadilo by ti to?" "Snad ne." Vedl jsem ji rovnou do studia. "Kluci? Tohle je Arietta, ale nelekejte se a necouvejte." Ta prosba zněla divně. "Ahoj." Arietta promluvila a ukázala své zuby. Všimli si i očí, drápů… "Wow." Vyšlo z jejich překvapených úst. "A ještě něco. Arietto, nebude ti vadit, když jim ukážeš i…" Pochopila mě a roztáhla masivní křídla. Jeden z kamarádů si překvapením sedl a tak je hned zase stáhla. Chodil jsem s ní asi měsíc. Spali jsem spolu a ona pořád přidávala něco fascinujícího, vzrušujícího. Ale jednou jsem zatoužil po tom nejvyšším upířím vzrušení, o kterém mi vyprávěla. "Ari, prosím." "Ne! Nepros mě, nenuť mě." Bránila se, protože věděla, že by se nenechala dlouho přemlouvat a poddala by se mým žádostem. "No tak, prosím." Neubránila se a pak jsme se začali milovat. Kousala mě, kde mohla. Příšerně to bolelo, ale i vzrušovalo. Byl jsem úplně celý do krve, olizovala mě a já jen sténal. Když už jsme byli skoro u konce, zabodla své zuby do jizev na krku po nedávných kousancích a sála. Sála, sála a já cítil, jak pomalu umírám. Byl jsem čím dál vláčnější. "Arietto, já umírám…" "Já vím. Chtěl jsi to." Řekla divným hlasem, jí nepodobným. "Miluji tě." "Já tebe taky, Lauri." Pak jsem navždy zavřel oči. Vysála ze mne poslední kapičky krve a rozbrečela se. Její slzy omývaly moje bezvládné tělo. Pak vzala ostrý velký nůž. Líbala mě a přitom se podřezávala. Pomalu krvácela. V její krvi kolovala ta moje a teď po mně podruhé stékala. Zabila mě, ale jen vyhověla mému přání. A teď chtěla umřít se mnou a taky to udělala. Byla navždy se mnou. Milovala mě a já jí taky. Poslední silou roztáhla křídla a zakryla naše mrtvá těla…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář